Starověký Egypt - Egyptská náboženství

Starověcí Egypťané vyznávali polytheistické náboženství, tedy náboženství obsahující mnoho božstev. Toto náboženství existovalo v mnoha podobách, které společně koexistovaly ve stejný čas na různých místech země. Přesto však většina pantheonu byla společná pro celý Egypt, třebaže role některých bohů/bohyň ve fungování světa se mohly, v závislosti na kraji, více či méně lišit. Existovalo několik rozdílných mýtů o vzniku světa, kde v čele každého z nich stálo jiné božstvo.

Historie a vývoj náboženství v Egyptě: 

Přes svou variabilitu byly mnohé aspekty tohoto náboženství společné pro celý Egypt, a proto hovoříme stále o egyptském náboženství. Egyptská bohyně Isis kojí svého syna boha nebes Hora Významnou roli v egyptské mytologii hrál posmrtný život. Významné osoby (faraoni, kněží, vysocí úředníci) byly mumifikovány a uloženy do hrobek, spolu s velkým bohatstvím (například Tutanchamonův poklad). O tom, zda dotyčná osoba půjde do Říše mrtvých rozhodoval tzv. 'Usirův soud'. V opačném případě duše nebo srdce (záleží na verzi mýtu) pozřela Amemait (=velká požíračka), démon s hlavou krokodýla, tělem lva a zadkem hrocha. To pro dotyčného znamenalo definitivní smrt a žádný posmrtný život. Další věcí, která značně ovlivňovala život Egypťanů a která byla součástí náboženství, je pojem maat. Tento pojem byl jedním ze základních kamenů (nejen) náboženského myšlení starověkých Egypťanů – jeho dodržování mělo zajistit stabilitu světa a jeho řádný chod. O jeho důležitosti vypovídá i fakt, že i faraon, který byl v jistém smyslu sám chápán jako božská (tedy z pravidel lidského světa vyňatá) bytost, byl tomuto principu podřízen a jeho hlavním úkolem bylo nést zodpovědnost za dodržování maat. Ve staroegyptském náboženství tento princip představovala bohyně Maat, která byla bohyní pravdy a ztělesněním řádu. Samotné slovo maat je pro svou komplexnost jen obtížně přeložitelné a spojuje v sobě pojmy jako „pravda“, „harmonie“ a „stabilita“ či prostě „správné jednání“. Reprezentuje všechno to, co je správné a nutné pro správný běh věcí. Je to univerzální neměnný kosmický řád zahrnující svět lidí i svět bohů a jejich vzájemné nejen propojení, ale i závislost. Výrazem fungování maat ve světě bohů jsou především mýty a legendy, ve světě lidském to jsou společenská pravidla a osobní lidská mravnost. V důsledku toho v egyptském pojetí splývalo respektování morálních pravidel v jedno s podporováním a udržováním kosmického řádu, jejich nedodržování naopak mohlo vést k jeho narušení. Zhroucením maat by došlo k zániku světa a vítězství chaosu (egyptsky isfet).

V období pátého tisíciletí př. Kr., se na území Egypta začali objevovat první totemističtí bohové ve zvířecí či rostlinné podobě. Tyto představy v průběhu 4. tisíciletí přerostly do uctívání bohyně matky. Na přelomu 4. a 3. tisíciletí postupně začalo docházet k antropomorfizaci bohů a s tím spojené personifikaci přírodních sil. Zvláštní je, že již v tomto období se král stává bohem (byl totiž považován za inkarnaci boha Hora). Ve staré říši (2650 - 2189 p. Kr.) se vytvořily základní teologické školy, jejichž vliv se projevoval až do pozdního období tohoto náboženství. V této fázi egyptského náboženství lze vysledovat několik základních, vzájemně těžko slučitelných proudů. Tyto proudy splynuly časem do jednoho celku. Jednotlivé proudy byly relativně konzistentní a měly stejný základ, ale s odlišným výkladem důležitosti jednotlivých bohů a principů.

Vytvořením jednotného náboženství vznikl těžko pochopitelný, vzájemně si odporující celek. Spojení těchto směrů nebylo nikdy dokonalé, což je patrné na tom, že každý vládce preferoval určité bohy, tím vznikali kombinovaní bozi (např. Amon-Re) jejichž funkce nemusela vždy být příbuzná, někteří bozi během vývoje naopak splynuli s jinými. Tyto kombinace nemusely být nutně dvou bohů. Zcela běžné byla kombinace tří a vzácněji i více bohů. Po rozpadu staré říše došlo k nejdynamičtějšímu vývoji tohoto náboženství, prakticky během sto padesáti let se změnil náhled na mrtvé a prosadil se kult Usira, čímž došlo k podstatným změnám v představách co je po smrti, mj. vznikla i myšlenka soudu a celé učení o ba (část duše). Tento rozvoj ustal s počátkem tzv. střední říše 2040 př. Kr., po jejíž trvání se, z hlediska vývoje náboženství v měřítku celého Egypta, nestalo nic. V tuto dobu byly pouze rozpracovány a do systému začleněny myšlenky spojené s Usirovým kultem a jednotlivá centra lépe propracovala svoje náboženské názory. Po rozpadu střední říše (1658 př. Kr.) se do Egypta dostalo větší množství bohů ze Sýrie, jejichž vliv je patrný až do zániku nové říše (1070 př. Kr.). Po jejím zániku se rozvinuly kulty spojené se zvířaty a rostlinami. 

Zvířata a rostliny již nebyly považovány za zjevení boha, ale staly se samotnými bohy. Zhruba v 6. století př. Kr. nabyla na významu magie, která patrně byla populární mezi prostými lidmi. Dle tohoto názoru, mohli magii provozovat nejen bohové, ale i osoby které ji studovali. Po roce 332 došlo k částečné helenizaci Egypta a náboženství tak získalo smíšený charakter, tento trend trval i po roce 30 př. Kr., kdy se Egypt stal součástí Starověkého Říma, toto náboženství zaniklo prakticky až s příchodem křesťanství, které zde zůstalo uchováno ve zvláštní (koptské podobě dodnes). V této souvislosti je třeba poznamenat, že v Egyptě se křesťanství rozšířilo bez odporu původní víry. To bývá vysvětlováno jednak tím, že došlo k vyčerpání egyptského náboženství a to již nebylo schopno nabízet alternativu, nebo tím, že některé prvky křesťanství zdánlivě odpovídaly původní víře. Arabský vpád v roce 636 se již nesetkal ani se zbytky nějakého egyptského náboženství.