Mahábhárata

Mahábhárata (= velké vyprávění o Bharatovcích) je rozsáhlý staroindický epos o 110 000 dvojverších. Jedná se pravděpodobně o nejrozsáhlejší literární dílo na světě. Epos obsahuje myšlenky náboženského, filozofického a mytologického významu. Za zmínku též stojí, že jeho součástí je slavná Bhagavadgíta, která obsahuje nábožensko-filozofický dialog mezi Ardžunou a Krišnou, který je považován za nejvyššího Boha. Díky tomu, že Krišna je jednou z postav Mahábháraty, je celý text tradičně považován za posvátné písmo. Tento překlad ze sanskrtu do anglického jazyka je z pera višnuistického kazatele Krišna Dharmy. Jedná se o převyprávění původního textu. V českém prostředí se jedná o nejobsáhlejší převyprávěnou verzi Mahábháraty. V eposu se líčí boje dvou větví královského rodu Bharatovců a k tomuto ústřednímu ději je připojeno mnoho episod – bájí, pověstí a legend. Na dvoře slepého krále Dhritaráštry je vychováváno pět synů krále Pándu. Dhritaráštra je jejich strýcem a dostává se jim na jeho dvoře stejného vychování jako jeho synům, jichž je plné sto a kteří se podle svého předka Kuru jmenují Kurovci. Obojí jako potomci Bhárata, syna Šakuntály a Dušjanta, se jmenují Bháratovci. Kuruovci nenávidí Panduovce, zvláště když jeden z Panduovců je určen od Dhritaráštry za nástupce na trůn královský. Hrdinné činy Panduovců vzbudí žárlivost Kuruovců, ba i samého krále, a Kuruovci osnují proti Panduovcům úklady. Ti uniknou hrozícímu nebezpečí do lesů. Tam žijí, svádějí boje s obra a pak založí velikou říši. Na jejich moc žárlí opět Kuruovci. Pozvou je k sobě, ale tam stihne Panduovce neštěstí. Nejstarší z nich se dá do hry v kostky, ve hře prohrává polovici říše která jim vlastně přísluší. Panduovci nyní musí všichni za to těžko pykat: dvanáct let mají žít v lese, třináct rok pak jako neznámí strávit mezi prostým lidem. Uplyne třináct let, ale Kuruovci nechtějí Panduovcům říši vydat. Z toho vznikne boj. Panduovci s pomocí bohatýra Krišn, jenž je vlastně vtělením boha Višnu, zvítězí. V boji padnou všichni Kuruovci i všechno jejich vojsko; pouze tři z vojska zbudou. Ti přepadnou v noci vojsko Panduovců a porazí je. Panduovcům se však podaří uniknout smrti. Vlády se ujme nejstarší z nich, Judhišthira, ale nevládne dlouho. Země je postižena nehodami, Dhritaráštra se oddá kajícnému životu v lesích, ale zahyne při lesním požáru, Krišna zemře, jeho město se propadne do moře. Panduovci se straní světa; rozhodnou se, že budou žít životem poustevníků v horách; odejdou do hor himalájských a tam kdesi zahynou.

Sto veršů rad mistra jménem Padampa Sanggjä lidem z Tingri

Na bohatství není bytostně nic špatného, je-li získáno čestně a používá-li se k užitečným cílům. Může se vhodně použít na odstranění chudoby, obětování Třem klenotům, na pomoc klášterním společenstvím a lidem v nouzi. Lidé, kteří mají užitek ze štědrosti dárců, by měli prostředky na živobytí, které přijímají, používat bez jakékoli lačnosti a za jediným účelem, a sice pěstovat duchovní praxi. Dárce i příjemce by měli být zcela osvobozeni od připoutanosti a považovat své „vlastnictví“ za iluzorní dary přijaté ve snu. Tak jako samotné bohatství nemá z pohledu konečné pravdy žádnou skutečnou existenci, jsou i zásluhy, které lze nashromáždit prováděním skutků štědrosti, bez vlastní podstaty a neskutečné. Nicméně vás mohou přivést k buddhovství, jehož jedním z aspektů je osvobození od jakéhokoli uchopování jevů. Když upadnete do područí hrabivosti, budou vaše ruce svázané a mysl uzavřená. Nejenže ztratíte schopnost dávat, ale i štědrost druhých se pro vás stane nesnesitelnou. Tento postoj vytváří podmínky pro zrození mezi préty, duchy, které neustále sužuje hlad a žízeň.

Tibetská kniha mrtvých - Bardo thödol

Tibetská kniha mrtvých (tibetsky Bardo thödol), doslova „vysvobození v bardu skrze naslouchání“, je jedním ze základních textů tibetského buddhismu. Autorství tohoto díla je tradičně připisováno Padmasambhavovi. Bardo thödol poskytuje návod pro živé bytosti jak úspěšně projít obdobím mezi smrtí a novým vtělením a jak se může proces umírání změnit na proces osvobození. Knihu by měl podle buddhistické tradice číst každý, nejlepší však je slyšet ji z úst lámů.